Rozhodovala Ukrajina o invazi 21. srpna?

„Za rok 1968 mohou hlavně Ukrajinci.“

Podobné tvrzení se v diskusích o srpnu 1968 objevuje poměrně často. Než ho odmítnout, stojí za to nejdřív připustit, co je na něm pravda.

Otázka ale nezní, jestli mezi okupanty Ukrajinci byli. Byli. Otázka zní, kdo o invazi rozhodl a kdo ji řídil.

Národnost vojáka není totéž co rozhodnutí státu

Ukrajinská SSR byla jednou ze svazových republik Sovětského svazu. Formálně měla vlastní republikové orgány, skutečná vojenská a obranná moc ale byla centralizovaná na úrovni SSSR. Sovětská armáda nebyla souborem samostatných národních armád podobně jako dnešní NATO – voják ukrajinské národnosti sloužil v ozbrojených silách Sovětského svazu a podléhal sovětskému velení.

• Ukrajinec jako národnost konkrétního vojáka
• vojenský útvar dislokovaný na území Ukrajinské SSR
• Sovětský svaz jako stát, jehož armáda invazi provedla

Tyto tři věci nejsou zaměnitelné. Neexistovala nezávislá Ukrajina s vlastní zahraniční a vojenskou politikou – Ukrajinská SSR byla součástí Sovětského svazu, a o invazi tedy nemohla rozhodnout, i kdyby chtěla.

Sovětská obrněná vozidla zaujala pozice v ulicích Prahy, 26. srpna 1968.

Proč se tedy mluví právě o Ukrajincích?

Tvrzení o „ukrajinské invazi“ nevzniklo z ničeho. Než ho odmítnout, stojí za to přiznat, na čem konkrétně stojí:

• Ukrajinci skutečně sloužili v sovětské armádě a byli mezi vojáky nasazenými do invaze.
• Část sovětských jednotek použitých při invazi byla před útokem rozmístěná na území Ukrajinské SSR, nebo tímto směrem postupovala.
• Petro Šelest, tehdejší první tajemník Komunistické strany Ukrajiny, patřil k zastáncům tvrdého postupu vůči československým reformám.
• Leonid Brežněv, nejmocnější muž Sovětského svazu, se narodil na území dnešní Ukrajiny.

Žádný z těchto bodů ale neznamená totéž. Nelze směšovat národnost jednotlivých vojáků a politiků, území, kde byly jednotky rozmístěné, a institucionální odpovědnost za rozhodnutí. O nasazení sovětské armády rozhodovalo nejvyšší vedení SSSR – ne vláda Ukrajinské SSR jako samostatného státu.

Kdo o invazi politicky rozhodl

Sovětské vedení projednávalo československou otázku opakovaně během jara a léta 1968. Rozhodující fáze přišla v polovině srpna – politbyro Ústředního výboru KSSS jednalo o Československu 15., 16. a 17. srpna 1968. Podle dokumentů zveřejněných v rámci Cold War International History Project bylo 17. srpna přijato konečné rozhodnutí použít vojenskou sílu.

Mezi nejvyššími sovětskými představiteli, kteří o krizi rozhodovali, byli zejména:

• Leonid Brežněv – generální tajemník KSSS, nejmocnější politická postava SSSR, jednal jako nejvyšší představitel Sovětského svazu, ne Ukrajiny.
• Alexej Kosygin – předseda Rady ministrů SSSR (sovětský premiér), jednal s československými představiteli mimo jiné v Čierné nad Tisou.
• Nikolaj Podgornyj – předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, formálně hlava státu.
• Michail Suslov – hlavní ideolog KSSS, jeden z nejvlivnějších členů politbyra.
• Petro Šelest – první tajemník Komunistické strany Ukrajiny a zároveň člen politbyra ÚV KSSS, rozhodoval ale jako člen nejvyššího sovětského vedení, ne jako představitel samostatné Ukrajiny.

Politbyro mělo i další členy (mimo jiné Andreje Kirilenka, Dmitrije Poljanského nebo Alexandra Šeljepina) – u nich ale podklady nedokládají konkrétní jednotlivé hlasování, a proto jim tento článek nepřisuzuje samostatnou roli.

Rozhodnutí přijalo sovětské politbyro jako kolektivní orgán. Ne ukrajinská vláda, parlament nebo armáda.

Kdo vojensky připravoval a řídil invazi

Politické rozhodnutí je jen jedna vrstva. Samotnou vojenskou operaci s krycím názvem Dunaj připravovalo a řídilo sovětské velení:

• Andrej Grečko – ministr obrany SSSR, už na jaře 1968 vydával direktivy k přípravě zásahu; pod jeho ministerstvo spadaly sovětské síly tvořící hlavní část invazních vojsk.
• Ivan Jakubovskij – vrchní velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, koordinoval společné nasazení armád.
• Ivan Pavlovskij – náměstek ministra obrany SSSR, krátce před invazí pověřen velením vojsk operace Dunaj; po zahájení invaze jednal přímo s československým ministrem obrany Martinem Dzúrem.

Invaze se přímo vojensky účastnily jednotky Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska. Německá demokratická republika operaci podporovala a měla připravené dvě divize – ty ale podle zjištění Vojenského historického ústavu zůstaly na německém území a invaze do Československa se přímo nezúčastnily.

Sovětští vojáci a civilisté na tanku v Praze, 28. srpna 1968.

Jak vypadal 21. srpen ve skutečnosti

Politická rozhodnutí vznikala ve vedení Sovětského svazu. Jejich důsledky ale dopadly na obyčejné lidi v Československu – dobové záběry zachycují první hodiny invaze, tanky v ulicích i boj o Československý rozhlas.

Co na tvrzení o Ukrajincích platí – a co ne

Aby článek nepůsobil jako obrácená propaganda, je namístě řadu věcí přiznat: v sovětské armádě sloužilo velké množství Ukrajinců, některé jednotky invazních vojsk byly dislokované na Ukrajině, Petro Šelest zásah podporoval a Brežněv měl k Ukrajině silný osobní vztah. Jednotliví vojáci a velitelé mohou nést osobní odpovědnost za konkrétní jednání bez ohledu na svou národnost.

Z toho ale neplyne, že existovala samostatná ukrajinská armáda, která se rozhodla napadnout Československo, že rozhodnutí přijala vláda nezávislé Ukrajiny, nebo že lze politickou odpovědnost Sovětského svazu přenést na celý ukrajinský národ.