Oba byli v KSČ. Jeden velel průzkumníkům, druhý obchodoval v Maroku

Velká část našich čtenářů dobu před listopadem 1989 naštěstí nepamatuje. Někteří ještě nebyli na světě, jiní ji zažili pouze jako malé děti. Patřím mezi ně i já. Narodil jsem se právě v roce 1989, takže normalizaci znám jen z vyprávění, archivních dokumentů, knih a pozdějších sporů o to, kdo tehdy co dělal.

Možná právě proto mi nestačí věta, která se pravidelně objevuje v internetových diskusích: „Pavel i Babiš byli komunisti.“ Je to pravda, ale sama o sobě toho vysvětluje překvapivě málo. Stejné členství ve stejné straně ještě neznamená stejnou práci, stejnou míru odpovědnosti ani stejnou další životní cestu.

V tomto seriálu proto nebudeme hledat odpověď na otázku, kdo byl „lepší komunista“. Podíváme se na to, jaké možnosti oba muži v tehdejším systému dostali, co pro svou kariéru přijali a co se svými zkušenostmi udělali po pádu režimu. První díl končí v listopadu 1989, tedy ještě před tím, než se jejich cesty rozešly opravdu výrazně.

Jeden si vybral armádu, druhý zahraniční obchod

Petr Pavel nastoupil v roce 1975 na vojenské gymnázium v Opavě. Následovalo studium na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově a od roku 1983 služba u výsadkových a průzkumných jednotek Československé lidové armády. Nešlo tedy o rozhodnutí učiněné těsně před listopadem 1989, ale o dlouhodobě budovanou profesionální dráhu.

Nejdříve velel výsadkové průzkumné četě zvláštního určení, později průzkumné rotě. Byla to reálná velitelská práce v elitních jednotkách tehdejší armády. Z dostupných podkladů ale nevyplývá, že by se podílel na represích proti civilnímu obyvatelstvu nebo že by před listopadem působil jako tajný agent v zahraničí.

Andrej Babiš šel jinou cestou. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě a od roku 1978 pracoval ve sféře státem řízeného zahraničního obchodu. Nejprve působil v Chemapolu, později v Petrimexu.

Podniky zahraničního obchodu měly za socialismu zvláštní postavení. Jejich zaměstnanci pracovali s cizími měnami, jednali se zahraničními partnery a někteří mohli dlouhodobě působit mimo Československo. Pro většinu obyvatel šlo o téměř nedostupný svět. Babiš se v něm pohyboval profesionálně a mezi lety 1985 a 1991 pracoval jako obchodní zástupce Petrimexu v Maroku.

Oba se tedy už před rokem 1989 dostali k profesím, které nabízely výrazně větší možnosti než běžné zaměstnání. Pavel získával velitelské a vojenské zkušenosti, Babiš jazyky, kontakty a znalosti mezinárodního obchodu. Ani jedna z těchto drah však nebyla politicky neutrální.

Do KSČ nevstoupili automaticky

Andrej Babiš se stal členem Komunistické strany Československa v roce 1980. Petr Pavel podal přihlášku v roce 1983 a členem se stal o dva roky později.

U obou členství jejich profesní kariéře pomáhalo. V armádě i zahraničním obchodu bylo politické hodnocení důležité a bez určité míry konformity se do vyšších pozic postupovalo obtížně. Bylo by ale nepřesné tvrdit, že byli do KSČ zapsáni automaticky. Přihlášku podali a členství přijali.

To neznamená, že oba vykazovali stejnou politickou aktivitu. Archivní hodnocení Petra Pavla jej popisují spíše jako stranicky málo aktivního důstojníka, který však používal dobový konformní jazyk a členství přijal jako součást své profesní dráhy. Nejsou známy důkazy, že by zastával významnou stranickou funkci nebo patřil mezi výrazné ideologické aktivisty.

U Andreje Babiše se kromě členství v KSČ pravidelně připomíná také evidence ve svazcích Státní bezpečnosti pod krycím jménem Bureš. Tady je potřeba formulovat věci přesně. Archivní evidence existuje, Babiš však vědomou spolupráci dlouhodobě odmítá. Spor po letech skončil v roce 2024 smírem se slovenským ministerstvem vnitra, které uznalo, že vědomě nespolupracoval a že byl evidován neoprávněně. Slovenský Ústav paměti národa se závěrem nesouhlasil.

Jednoduchá věta „Babiš byl usvědčený agent StB“ proto neodpovídá dnešnímu právnímu stavu. Stejně zavádějící by ale bylo předstírat, že archivní evidence nikdy neexistovala.

Pavel se připravoval pro vojenské zpravodajství

Nejcitlivější částí Pavlovy předlistopadové kariéry je postgraduální velitelsko-štábní zpravodajské studium, označované také jako kurz D-2. Nastoupil do něj v roce 1988 a dokončil jej až v roce 1991, takže část výuky proběhla za komunistického režimu a většina už po jeho pádu.

Nebylo to jen běžné jazykové studium, jak někdy tvrdí Pavlovi obhájci. Kurz připravoval důstojníky pro vojenské zpravodajství a zahrnoval zpravodajské metody, velitelskou přípravu i jazyky. Přesná formulace proto zní: Petr Pavel se připravoval pro práci ve vojenském zpravodajství.

Z dostupných dokumentů ale nevyplývá, že by do listopadu 1989 působil jako ilegální rozvědčík v zahraničí nebo že by byl agentem StB. Označení „komunistický špion“ tak jde dál, než dovolují doložená fakta.

Pavel později své členství v KSČ i tehdejší kariérní uvažování označil za chybu. Je to jeho vlastní hodnocení, nikoli důkaz, který by minulost vymazal. Pro posouzení jeho dalšího života bude důležitější to, co následovalo po listopadu 1989: zda nová armáda jeho odbornost přijala, jakými prověrkami prošel a jakým způsobem ji později využil.

Babiš získával zkušenosti, které byly po revoluci mimořádně cenné

Zatímco Pavel velel průzkumným jednotkám a připravoval se pro vojenské zpravodajství, Babiš působil v zahraničním obchodu. Práce v Maroku mu poskytla něco, co bylo v tehdejším Československu vzácné: dlouhodobý kontakt se zahraničím, cizí jazyky, obchodní vztahy a znalost trhu mimo socialistický blok.

Samo o sobě na tom není nic protiprávního. Podstatné je, že po pádu režimu se z těchto zkušeností stala velká konkurenční výhoda. Lidé, kteří věděli, jak funguje zahraniční obchod, znali dodavatele a odběratele a dokázali jednat s bankami i zahraničními partnery, vstupovali do nové ekonomiky z úplně jiné startovní pozice než většina obyvatel.

Bez Petrimexu a zkušeností získaných před rokem 1989 nelze pozdější vznik Agrofertu dobře vysvětlit. Agrofert nevznikl jako firma založená člověkem bez kontaktů, praxe a zázemí. Vyrostl z prostředí, ve kterém Babiš pracoval už za socialismu.

Jak přesně se z českých aktivit Petrimexu stala společnost ovládaná Andrejem Babišem, kdo do ní vložil kapitál a proč slovenský Petrimex postupně ztratil kontrolu, bude hlavním tématem druhého dílu.

Stejná strana, rozdílné výhody

Do listopadu 1989 tedy Petr Pavel ani Andrej Babiš nestáli mimo systém. Oba do KSČ vstoupili dobrovolně a oba působili v profesích, v nichž byla politická spolehlivost důležitá. Jejich situace však nebyla totožná.

Pavel byl kariérní důstojník, velel vojákům a připravoval se pro vojenské zpravodajství armády Varšavské smlouvy. Babiš pracoval ve státem kontrolovaném zahraničním obchodu a několik let zastupoval Petrimex v Maroku. Jeden získal velitelskou a bezpečnostní odbornost, druhý obchodní zkušenosti a mezinárodní kontakty.

Z dnešního pohledu lze oběma vyčítat, že přijali pravidla nedemokratického režimu a využívali možnosti, které nebyly přístupné každému. Zároveň ale není poctivé jejich životopisy zredukovat na jednu společnou nálepku.

Rozhodující otázka totiž nepřichází před listopadem 1989, ale až po něm: co se svými zkušenostmi, kontakty a nově získanou svobodou udělali?

Příště: nová šance po pádu režimu

Ve druhém dílu budeme sledovat roky 1990 až 2010. Petr Pavel dokončil zpravodajské studium, pokračoval v transformující se armádě, působil ve vojenském zpravodajství a v bývalé Jugoslávii vedl záchrannou akci, za kterou obdržel české i francouzské vyznamenání.

Andrej Babiš se podílel na vzniku Agrofertu, který vyrostl z českých aktivit Petrimexu. Podíváme se na vstup švýcarské společnosti O.F.I., zředění podílu Petrimexu, postupné získání osobní kontroly i na bankovní úvěry a akvizice, díky nimž vznikl jeden z největších holdingů v zemi.

Právě v devadesátých letech se jejich životní cesty rozešly naplno.